Northeast 2

Tak opět po delší době jsem překonal sám sebe a odhodlal se napsat druhou část našeho výletu snů. Pokud jste náhodou nečetli první část tak si jej přečtěte zde. A pokud již máte přečteno, tak víte o čem je řeč a já se do toho pustím bez dalšího vysvětlování.

Lençóis

Druhá půlka začala zcela odlišně návštěvou vnitro zemního města, a můžu s upřímností říct, že už jsme v té době měli moře všichni plné zuby, a tak to byla vítaná změna. Je to takové menší městečko uprostřed džungle, kde není telefonní signál a často tam prší. Už při cestě na hotel jsme řádně zmokli, takže to byla první várka mokrého oblečení. Hotel působil velice příjemně a mezi jednotlivými domečky hojně rostly ovocné stromy různých druhů. Co bylo také velice zvláštní, byla zdejší Wi-Fi, která byla bezesporu nejlepší ze všech navštívených hotelů. Další den ráno nás čekala kratší túra k přírodní skluzavce. Už když jsme vyšli z hotelu, tak byla velmi patrná změna oproti pobřeží, všude džungle, blátivé cesty a taky plno ještěrek hřejících se na ranním slunci. Asi tak po 45 minutách chůze jsme došli do cíle. Největším šokem byla teplota vody, která byla značně nižší než v moři. Nicméně jsme si skoro všichni několikrát sjeli onu přírodní skluzavku, která byla super, avšak cesta k ní byla po kluzkých kamenech tou pravou výzvou a spousta z nás to vzdalo ze strachu z pádu. Já jsem měl k tomu všemu ještě malý bonus v podobě sumečků a teter, které se nám proháněly pod nohama. Odpoledne někteří z nás vyrazili k jeskyni, avšak kvůli brutálnímu dešti jsme skončili pouze koupáním v dalším vodopádu, a hlavně jsme měli další várku mokrého oblečení, kterému se nechtělo schnout kvůli obrovské vlhkosti. Další den měl být neskutečně nabitý, avšak opět kvůli nepřízni počasí nastal kratší program v podobě návštěvy nádherné jeskyně Lapa Doce, kde jsme posléze opět zmokli, další várka mokrého oblečení, a pak kraťoučký výstup na vyhlídku, která však byla v mlze. Nicméně myslím, že jsme si to skvěle užili a byl to příjemný odpočinek od moře. Jo a to oblečení se mi povedlo usušit až úplně na konci tripu.

Vstup do jeskyně Lapa Doce
Mnohonožky tam byla na každém kroku

Itacaré

Zpět na pláž, tak bych popsal dva dny v Itacaré, během kterých jsme navštívili tři různé pláže. Zdejší region je typický tzv. Atlantským lesem, který má zvláštní skladbu flóry i fauny. Ale asi nejdůležitější částí tady byla lekce surfování. Všichni jsme byli strašně natěšení, a když jsme stáli na pláži a pozorovali surfaře ve vlnách, tak nám to připadalo neskutečně lehké. Lehké to ještě stále bylo, když jsme si nacvičovali surfařskou pozici na pláži, avšak tím to tak končilo. Zbytek byl sice neuvěřitelná sranda, ale můj rekord byl 10 s na vlně, což moc uspokojivé nebylo. Zbytek dne jsme pak strávili na pláži, hraním her, body-surfováním a spaním. Celkově fakt super místo a zážitek.

Dokonale maskovaný plážový krab

Porto Seguro

Porto Seguro je významné především tím, že to bylo první město založené v Brazílii roku 1534. Nachází se zde nejstarší věznice a kostel, které kupodivu vypadají celkem k světu. Mimo jiné je zdejší oblast proslulá výrobou čokolády, která má opravdu něco do sebe. Dostali jsme zde také možnost ochutnat kakaové boby, které zaprvé nejsou vůbec malé, naopak váží i přes kilo a s čokoládou mají pramálo společného. Při důkladném rozžvýkání však odhalíte slabou chuť hořké čokolády. Jinak odtud nemám až tak pozitivní zážitek, jelikož jsem zvracel, a pak jsem prospal celý den. No a toto byla poslední zastávka před finále – Rio de Janeiro.

Rio de Janeiro

Rio v nás všech vyvolávalo smíšené pocity. Všichni jsme byli tak trochu smutní, jelikož to byl konec našeho výletu a ten opravdu nikdo z nás nechtěl ukončit, na druhou stranu to bylo tak trochu vzrušující být ve světoznámém Riu, a pak taky trochu zklamání, neboť až na pár velmi zajímavých míst to prostě bylo jenom další velké město a my všichni jsme měli neskutečně velká očekávání. Jak jistě tušíte, zavítali jsme na dvě zdejší největší atrakce a to sochu Ježíše, a pak na Sugar Loaf což je ten známý kopec, ze kterého je opravdu nejlepší výhled na Rio, určitě ho všichni znáte z filmu Rio. Ježíš byl nepochybně nezapomenutelný zážitek, ale čekal jsem, že bude větší a bylo tam hrozně moc lidí, ale rozhodně to stálo za to. Dále jsme měli takovou malou city tour, kde největší atrakcí byl schody vytvořené umělcem Jorgem Selarónem. Tento umělec začal lepit kousky různých starých dlaždic na schody, nápad se začal líbit lidem, a tak mu začali posílat dlaždice z celého světa. Já jsem našel jenom slovenskou, ale prý tam je i česká. Dalším nepochybně známým místem je stadion Maracaná, svého času největší, ale troufnu si říct, nejznámější fotbalový stadion na světě. I přestože některé části města jsou škaredé a zanedbané, tak o stadionu se to říct nedá. Fotbal je totiž stále pro spoustu Brazilců náboženství, a tak stadion byl v perfektním stavu. A jako poslední bych zmínil AquaRio, což je největší akvárium v Jižní Americe, kam jsem dostal dovoleno jít po domluvě (usilovném přemlouvání) s naší koordinátorkou, ale nikdo z ostatních to neví. Akvárium bylo super a bylo to příjemné opět se pohybovat mezi tou masou vody. Jediné minus bylo to ohromné množství lidí, které tam bylo taky.

Výhled na Sugar Loaf

Toť asi vše z našeho výletu, bylo to neskutečných 7490 km, a všem, kteří tam byli bych rád poděkoval za nezapomenutelné zážitky. Bylo to super a nejlepší by bylo, kdyby to nikdy neskončilo.

Northeast 1.0

Ano, zdá se to neuvěřitelné, ale nakonec jsem přece jenom porazil svou lenost a pustil se do psaní, tak doufejme, že to dneska zvládnu a snad i přidám další příspěvky dříve než za měsíc.

Ještě než se do toho pustíme bych se chtěl omluvit za kvalitu některých fotek, ale posílaní přes všechno možné je prostě ničí a taky za jejich nedostatek, neboť formát některých fotek se mi sem zatím nepovedlo dostat.

Dneska vám napíšu o našem největším výletě, co tady v Brazílii máme. Tento výlet trvá 29 dní, během nichž procestujete značnou část severu Brazílie, spoustu pláží, vodopádů a výletů a proto se mu přezdívá výlet Snů. A jelikož je tak dlouhý, tak se mi ho určitě nepodaří zahrnout do jednoho příspěvku, a proto budou minimálně dva.

Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE

Náš výlet začal ve Fortaleze, hlavního města státu Ceará, kam jsme se
dopravili letadlem z Curitiby. Odtamtud jsme se vydali do Jericoacoary, místa
kde se údajně nacházejí nejhezčí pláže Brazílie, řekl bych, že něco na tom je.
Myslím, že nezajímavější z třídenního pobytu byly tři aktivity. První z nich
byla buggie ride, kdy jsme nasedli na buginy a vydali jsme se do pouště na
duny, našim cílem cesty pak byla laguna/jezero, kde jsme strávili odpoledne a
většina z nás se krásně spálila. Druhou pak byla capoeira, tradiční brazilský
sport, který spojuje tanec s bojovým uměním. Naše skupina výměnných studentů,
která už tak vyčnívala z davu, se v tu chvíli stala velkou atrakcí, když jsme se
za našeho zpěvu a tleskání pokoušeli napodobovat pohyby našich učitelů, či
metat hvězdy. Po hodince capoeiry jsme se překvapivě všichni neskutečně
zpotili, a tak jsme se vydali rychle vykoupat do moře a počkat si na krásný
západ slunce. Po večeři nás pak čekala ještě hodina tradičního tance foho. A
poslední pro mě zajímavá aktivita byla poslední den, kdy jsme měli volno a já s
kamarádem jsme se vydali prozkoumat zdejší skalní útvary, v nichž se nacházela
spousta ryb, a mimo jiné jsem zde poprvé viděl čtverzubce ve volné přírodě.
Mimo těchto zážitků jsem si odnesl ještě dvě věci spálená záda (možná i
dvojitě) ze zdejšího neúprosného slunce a hodně deště, a jelikož se město
rozkládá téměř na pláži, tak nemají zpevněné cesty a déšť jim tam vytváří zhola
nové řeky.

Raní hodina jógy

Z Jericoacoary jsme jeli zpět do Fortalezy, kde nás čekaly další dva dny.
První den cesta na pláž Cumbuco, a tam další buggie ride. Tenhle buggie ride
byl ještě lepší než ten předtím a to hlavně kvůli vyšší rychlosti, kterou jsme
jeli a zastávce na skibundu, neboli sjezd dun na prkně do laguny. Samotný sjezd
byl super, ale když jste pak chtěli jet znova, museli jste vyjít po té
rozžhavené duně nahoru a v tu chvíli se vám doslova smažily nohy. Dále jsme
měli krátkou projížďku na koních, která podle mě moc nestála za to, jelikož to
bylo takových 800 metrů tam a pak zpátky po pláži kterou jsme si mohli projít
pěšky. To mi připomíná, že 80% koní, na které natrefíte v Brazílii,
vypadají jako chodící kostry, které umírají na nějakou šerednou nemoc, prostě
se o ně nestarají pořádně. Jediní koně, kteří stojí za to, jsou koně vojenské
policie, kteří vypadají opravdu skvostně v porovnání se zbytkem. Ale zpět k
výletu, zbytek onoho odpoledne jsme strávili ve vlnách. Druhý den byla ne
příliš zajímavá city tour. A pak vzhůru do Praia de Pipa.

Cumbuco
Z buggie ride
Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE

Praia de Pipa je menší plážové městečko. To taky odpovídalo tomu, co jsme
dělali, byli na pláži. Ono se to někomu může zdát jako sen života, ale když
jste každý den na pláži 8 dní v kuse a vaše záda vypadají, jako kdybyste právě
přecházel v přerod z člověka na varana komodského, tak si to úplně neužíváte, a
tak jsem si četl hezky ve stínu slunečníku. Další den nás pak čekal výlet do
Natalu a tamní prohlídka pevnosti z dob, kdy územní okupovali Nizozemci, a
upřímně si toho moc nepamatuji. Nazítří jsme měli ještě čas trochu poplavat v
bazénu, a pak opět na cestu do Recife.

Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE

Recife je hlavním městem menšího státu Pernabuco. První den jsme se vydali
do přilehlého města Porto de Galinhas, neboli přístavu slepic, kde se nachází
jedna z nejhezčích pláží a hlavně takový malý korálový útes. No takže jsem
strávil asi 5 hodin ve vodě pozorováním neuvěřitelného množství ryb a jiných
podvodních tvorů. Odpoledne jsme si pak vyzkoušeli regulérní potápění s bombou,
což byl tak docela zážitek. Poprvé jsem třeba viděl mořskou ploštěnku. Máme
odsud ještě jeden zážitek, který už není tak příjemný. Na místě kde jsme si
objednávali jídlo, jsme byli rozděleni na několik skupinek, no a co se nestalo,
trošku nás obrali o peníze, naší evropské skupině to bylo trochu divné, ale
vzhledem k tomu, že jsme ještě úplně nevěřili naší portugalštině a nechali jsme
to být (pro představu nás obrali asi o 600 korun), zato mexická skupinka na tom
byla jinak a navíc si pořídili i nahrávku jak něco říká a pak tvrdí opak, a tak
jsme se vydali na policii. Naše koordinátorka z toho byla hodně špatná. Nicméně
dopadlo to celkem dobře, dostali 80% z toho, co jim sebral, těch 20% si nechal,
aby ho prý šéf nezmlátil a policajt s tím byl naprosto v pohodě… Další den
jsme se opět vydali na city tour, tentokrát to bylo docela pěkné až na obrovské
vedro. Večer nás pak čekal zajímavý zážitek v podobě karnevalu, byl sice
vytvořen jenom kvůli nám, ale i tak to bylo zajímavé. Další den ráno jsme se
vydali do Salvadoru.

Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE

Salvador, hlavní město státu Bahia, známého pro své typické jídlo, kulturu, party
ale i přírody, třeba jeden bodlok (ryba) má přímo jméno bodlok bahijský. Nás
tady čekala návštěva projektu Tamar, který se zabývá ochranou mořských
živočichů, hlavně želv. I přestože to bylo zajímavé a pěkné, jsem byl trochu
zklamaný, neboť jsem čekal něco fakt velkého a ono to moc velké nebylo. Pak
krátká návštěva jedné pevnosti a tradiční večeře. Další den pak zajímavá city
tour s návštěvou kostela a procházkou zajímavých částí města.

Tak a tohle je pro dnešek konec, doufám, že jste si udělali aspoň nějaký obrázek o tom co a jak jsme dělali a snad se mi podaří vypotit druhou část co nejdříve.

Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří mi umožnili jet na tento výlet, tedy hlavně svojí rodině, ale i Belo Brasil, které samotný výlet uskutečnilo.

Vánoce a Nový rok

Trošku delší dobu jsem si oddechl od psaní, asi to bude tím, že jsem se tak trochu nastavil do brazilského módu, klídek, pohoda, však ono to počká. Ale teď se pokusím trochu zlepšit. Přece jenom mám prázdniny a času opravdu hafo. Zvláště v době vánoční jsem ho měl přemíru. Jak to? No moje rodina je původem z Ria, to znamená, že v Paraná nemají plážový dům jako 90% ostatních, a tak jsem jako jeden z mála výměnných studentů zůstal v Curitibě. Naštěstí ale přijeli kamarádi z jiného distriktu, dokonce i jeden Slovák, a tak jsem jim ukazoval Curitibu, mimo jiné jsme si zašli i na paintball. Ale i oni na Štědrý den odjeli.

Jak to tady vypadá

Hodně záleží na tom, kam jdete, když se procházíte po ulicích, zas tak moc toho neuvidíte, spíše budete cítit těch 30°C, které tady byly skoro každý den. Ovšem když zabloudíte do nákupního centra, připadáte si jako v Česku v nákupáku, nebo kdekoli v Evropě, všude tam jsou obrovské stromečky, výzdobou to tam praská ve švech, sněhuláci, děti stojí šílené fronty na fotku se Santou. V těch největší dokonce mají taková pískoviště s umělým sněhem, no a samozřejmě tam všude hrají koledy.

I přestože normálně nákupní centra nemůžu vystát a vyhýbám se jim velkým obloukem, v době vánoční to bylo docela příjemné místo, kam jsem docela rád chodil, hlavně v době podvečerní, neboť pak si člověk skoro neuvědomí ty žáry venku, nebýt těch žabek a kraťasů, které jsem měl na sobě. Docela mi to totiž připomínalo to vánoční atmosféru v Česku.

Zato u nás doma to moc vánočně nevypadalo a mělo to svá odůvodnění. Za prvé už nemají malé děti, a tak už Vánoce tolik neslaví, což je trochu škoda, ale hlavním důvodem bylo to, že jsme se měli v blízké době stěhovat, a tak se jim nechtělo dávat vánoční výzdobu.

Náš vánoční stromeček

Štědrý večer

Samotný Štědrý večer byl oproti tomu, jak to slavíme doma docela odlišný, ve výsledku byl taky pěkný, ale byly tam dvě věci, které mi docela vadily. Za prvé, jsme se sestrou lítali po obchodech jako šílení, jelikož nám nějaké věci chyběly. Jo jaksi jsem zapomněl zmínit, že přijela moje starší host sestra, která žije v Riu a pracuje jako novinářka, s ní jsem si docela dost sedl, takže jsem se s někým mohl konečně pobavit, bohužel musela odjet hodně brzy. No nicméně druhá věc, která mi vadila, byl čas večeře, kterou jsme měli až po půlnoci, a to už můj žaludek úplně nedával.

Nicméně abych nebyl jenom negativní, pojďme k věcem pozitivním. Za prvé jídlo bylo opravdu vynikající a bylo ho opravdu hodně. Jak je v Brazílii zvykem i normálně, skládalo se z několika plnohodnotných jídel. Měli jsme tři druhy cizrny, jednu s ananasem a kari, druhou s mečounem v rajčatové omáčce a třetí s bazalkovou majonézou, hrozny a oříšky. Dále jsme měli dva druhy rýže, quinou se zeleninou a fakt velké kuře. Jako takový předkrm jsme měli rabanadu, což je žemle obalená v mléku a vejci, osmažená a obalená ve směsi třtinového cukru, skořice a mletého hřebíčku a bylo opravdu vynikající. Když teď tak píšu ten blog, tak si uvědomuji, že jsem si to jaksi zapomněl vyfotit😢.

Rabanada
zdroj:https://www.google.com/url?sa=i&source=images&cd=&ved=2ahUKEwi1sYjGhO3mAhWCJ7kGHQPZAkkQjRx6BAgBEAQ&url=https%3A%2F%2Fwww.panelinha.com.br%2Freceita%2FRabanada&psig=AOvVaw15_FbsER4JCGeJUB1LGRhU&ust=1578333480045156

No nicméně po večeři jsme si předali, ano doslova z ruky do ruky, dárečky, což mi taky přišlo trochu smutné, no co už. K Vánocům jsem dostal dvě trička a žabky Havaianas, což tedy jako smekám, protože byť jsou o půl čísla menší než moje velikost, tak je to výkon, protože moje velikost 48 je v Brazílii téměř nesehnatelná. Já jsem rodičům a sestře jako dárek dal knížku, a bratr ode mě dostal Zelené historky, které celkem sklidily úspěch, neboť jsme je další dvě hodiny hráli. No a ve tři ráno jsem padl do postele totálně znaven. Nicméně jsem si to rozhodně užil.

Nový rok

Nový rok, jsem netrávil se svojí rodinou, ale byl jsem pozván kamarády, abych se připojil k nim, a jelikož mají děti, se kterými jsem kamarád, tak jsem rád přijal. A tak jsme okolo 7 vyrazili do domu bratra od mamky co mě pozvala, je totiž lékař, a tak má opravdu velký dům. Hned po příjezdu mě zarazila jedna věc. A to bezpečnostní opatření. Vjezd byl přes dvojitou bránu, kde se nejdřív otevřela jedna, pak nás zavřeli, zkontrolovali jako v kleci, a pak nás pustili dál, ale to hlavní teprve přišlo. Zapomněl jsem říct, že ten dům byl v kondominiu plném takových domu, ale byl to jeden z okrajových, takže od okolí byl oddělen takovou třímetrovou zdí nastavenou jedním metrem elektrického ohradníku. Trochu jsem si připadal jako v Jurském parku. Když jsem se pak ptal proč tak moc, tak mi řekli, že kdyby je vykradli, tak vezmou vše, prostě by ten dům prý vypadal jako před nastěhováním, úplně holý, nábytek, elektronika, oblečení, kuchyňské vybavení, prostě vše. No zpět k věci, ještě jedna věc mě zaujala, a opět potvrdila, že to je prostě jiná kultura, nejsem si totiž jistý, jak by reagovala normální rodina v Česku, kdybych jim domů na Nový rok přivedl někoho, koho v životě neviděli a ještě k tomu z jiné země, tady to však vypadalo, jako bych byl součástí jejich rodiny od narození, to mě prostě fascinuje.

Takto to vypadalo u nich doma

Na večeři jsme měli opět několik druhů jídla. Hovězí steak, takový bramborový salát, opravdu dobrý, jehněčí, čočku, farofu a rýži. Samozřejmě to všechno bylo moc dobré a nacpal jsem se až k prasknutí. Potom jsme čekali do půlnoci, a tak jsem hrál s děckama hry, fotbal a trochu si povídal s dospělými. Co mě neskutečně překvapilo, byly jejich znalosti o Česku, dohromady znali, Kunderu, Pražské jaro, Plzeň, jak to pivo tak fotbalový tým, Slaviu a Berdycha. No byl jsem překvapen, a nejvíce z jejich dědečka, který toho věděl nejvíce. Žádné ohňostroje jsme neměli, jelikož mají pejska, ale to nevadilo, jelikož všude jich byla spousta. No a ve dvě ráno jsme se vrátili domů a šli spát.

Naše novoroční foto, jak můžete vidět bílá je zdejší tradiční novoroční barva.

Kdybych to měl shrnout, tak oba tyto svátky jsem si užil, byť Nový rok více, jelikož ten mi nepřijde tak smutné slavit v nezimní atmosféře a bez rodiny, ba naopak s těmi 20 stupni v podvečer to bylo príma. S výměnnými studenty z Evropy jsme vyhodnotili, že kdyby se nesnažili kopírovat naše Vánoce, myslím tím zimními dekoracemi, a udělali si svoje vlastní, tak by to bylo mnohem lepší. Já se snad v tom novém roce odhodlám psát častěji a pravidelněji. Závěrem bych vám všem rád popřál hodně štěstí, zdraví a pohody v tom novém roce 2020.

Rotex

Po trochu delší odmlce jsem se konečně odhodlal napsat další článek. Dneska bych ho rád věnoval akcím, které jsem společně s Rotexem podnikli, konkrétně dvěma posledním.

Pro ty co nevědí co je Rotex, tak je to skupina lidí, kteří už byli na výměně a rozhodli se, že chtějí stále zůstat ve spojení s Rotary. Pomáhají Rotary s akcemi, ale vytvářejí i své vlastní a hlavně jsou tu pro nás, výměnné studenty, kdykoli potřebujeme s něčím pomoct. Náš Rotex je úplně skvělý hodně aktivní a užíváme si s nimi spoustu legrace.

Social project

Předminulý víkend jsme měli první social project. Spočíval v návštěvě domovu pro seniory, ne úplně doslova, spíše to byl takový komplex s mnoha budovami, zahradami, rehabilitačním centrem a pár dalšími věcmi. První náš úkol byl přinést dary v podobě mléka, oleje a mouky, neboť spotřeba těchto věcí je tam obrovská a tak se jim vždycky hodí. Myslím, že jsme vybrali takových 100 kilo mouky 20 litrů mléka a okolo 5 litrů oleje. Dále jsme si s nimi povídali, i když to bylo spíše poslouchání, neboť rozumět jim nešlo skoro vůbec a vzhledem k tomu, že s tím měli problém i Rotexáci, tak jsme to ani nezkoušeli. A poslední část naši návštěvy tvořilo vystoupení hudebně zdatných výměnných studentů pro potěchu ucha seniorů. Posléze jsme se všichni odebrali, kam jinam, než do nákupáku na oběd.

Guartelá

Tento výlet se uskutečnil minulý víkend a je hlavním důvodem proč jsem se rozhodl tento článek napsat. Celým názvem se tato oblast nazývá Parque Estadual do Guartelá, rezervace byla vytvořena v roce 1992 a rozkládá se na území 800 ha. Nachází se v ní 6. největší kaňon světa, což je také hlavní atrakcí. Za vjezd do parku se musí platit a to docela dost, takže jsme na výlet bohužel nejeli všichni, ale asi jenom 40.

První den jsme měli naplánovaný rafting na řece Iapó. Rafty byly po osmi a my jsme vytvořili čistě mužskou, vítěznou posádku. Sjezd byl dlouhý asi 2 kilometry s dvěma koupacími zastávkami a jednou procházkou k vodopádu. Voda byla relativně klidná, až na pár peřejí, ale hlavně byla osvěžující, což se ve skoro 30°C náramně hodilo.

Příprava na rafting
Zastávka u vodopádu

Po sjezdu jsme se ani nepřevlékli a ještě v mokrém oblečení vyrazili na oběd do relativně nedaleké restaurace. Tam jsme si dali výtečný oběd trochu si odpočinuli, a pak jsme vyrazili ke konečně pořádnému vodopádu.

Dámy a pánové, voda byla ledová jako prase, ale stejně jsme tam všichni vlezli. Já jsem samozřejmě neodolal a snažil jsem se dostat co nejvýše. Nakonec se mi a pár dalším povedlo dostat přímo na plochu dopadu a povím vám, že v tu chvíli jsem pochopil sílu vody. Stát téměř pod vodopádem bylo jako kdyby do vás někdo z metru střílel paintballové kuličky a to hodně rychle a neustále. Docela živě jsem si dokázal představit, jak tato síla hloubí jámy do kamenů, či řeže ocel v průmyslu. Pak jsme se já a 3 další stateční vydali prozkoumat místo kousek za clonou vody a bylo to něco magického. Vlivem silného větru a nevím čeho všeho, tam voda nepadala dolů, ale naopak se vznášela nahoru, což bylo něco neskutečně krásného.

Bohužel špatná kvalita, jelikož to bylo foceno z dálky
Až na úplném vrcholku

Večer už jsme se pak jenom vydali na večeři, do all you can eat pizza restaurace, takže jsem se pořádně nacpal. Ještě předtím se ale udála jedna zajímavá věc, před večeří jsme se byli projít s pár kamarády a já už měl docela hlad, no a zrovna vedle bylo kukuřičné pole, tak jsem šel a jednu si utrhl. No to jste měli vidět, jak na mě čuměli, jako bych spadl z Marsu. Když jsem jim ale dal ochutnat, tak pak už to byla jiná, hned lezli do pole a už jsme si všichni cpali. Tak jsem je aspoň naučil něco nového.

Ještě krátká procházka městem

Druhý den už nás pak čekala túra do samotného kaňonu. Musím přiznat, že to bylo opravdu moc pěkné a ty výhledy byly boží. Krásné ticho a zelená příroda, jenom bych trochu ztlumil sluníčko a bylo by to fajn. Dokonce tam měli i koše na recyklaci, což je v Brazílii opravdu vzácnost. Po tom co jsme prošli většinu trasy, nás čekalo koupání ve fenomenálním přírodním útvaru. Byly to takové díry přímo v řece, do kterých tekla voda, a mohli jste se v nich koupat. Co bylo ale zajímavé, je to, že ta voda se v nich ztrácela a odtékala někudy v podzemí do blízkého vodopádu, takže když jste se ponořili, trošku vás to chtělo vtáhnout pod zem. Na cestě zpátky jsme se trochu nudili a tak jsme chtěli chytit ovci, bohužel se nám to moc nepodařilo, tak snad příště.

První výhled na kaňon
Vylézt nahoru nebylo úplně lehké

To byl bohužel konec za naším dvoudenním dobrodružstvím, a já bych moc rád poděkoval našemu Rotexu za to, co pro nás dělá. Tak snad zase příště.

Escoteiro

Escoteiro je zdejší název pro skaut a já jsem se zde stal jeho součástí. Nejdříve bych měl asi objasnit, jak jsem se já, který nikdy ve skautu nebyl, ani o něj neprojevoval nějaký zájem do skautu dostal. Je to hned z několika důvodů, tím největším byla asi nuda a nedostatek fyzických aktivit. V Česku o sobě můžu říct, že jsem aktivní mám, spoustu zájmů a spoustu pohybu, ať už díky basketu nebo jiným aktivitám, no a v Brazílii jsem trochu zlenivěl. Ne že bych úplně chtěl, ale ono tady prostě není tak lehké mít tolik aktivit, a tak jsem měl tu touhu něco dělat, to by ale samo o sobě nestačilo.

Celé to odstartovalo v Interactu, a proto všem, kteří toto čtou a na výměnu pojedou, vřele doporučuji do Interactu chodit, protože já osobně si myslím, že se vám tam naskytne mnohem více příležitostí na různé aktivity, než třeba v Rotary klubu. No nicméně v Interactu jsem se seznámil s Matiasem, klukem, který je na brazilské poměry docela atypický, a jak jsme zjistili, jsme si hodně podobní a máme podobné zájmy atd.. No nicméně jednoho dne mi navrhl, jestli bych se nechtěl jít podívat do skautu, do kterého on chodil, a já si řekl, proč ne, je čas zkusit něco nového, ale hlavně si trochu protáhnou tělo.

A tak se stalo, že jsem se vydal do skautu. Musím říct, že z venku vypadá jejich základna spíše jako muniční sklad, ale vevnitř je to docela útulné. Zdejší skaut nese jméno Grupo Escoteiro Carlos Pereira de Araújo a je to skaut kde chodí děti od 6 let do 21. Celkem zde chodí něco okolo 300 skautů, avšak je tady jedna zajímavá věc, já sice nemám jejich uniformu, ale to by mě tolik neřadilo jinam, jako to, že jsem široko daleko největší a to včetně všech dospělých. No prostě si tam někdy připadám jako ve školce.

Zdejší skaut je rozdělen na 4 části: Lobinos (ti nejmenší), Escoteiros (do 15), Seniors (do 18) a pak Pioneres (do 23), já jsem v seniorech v týmu Akuanduba, i když jsem poprvé byl v jiném, ale jelikož pak Matias musel přestat chodit, jelikož se musel učit, tak jsem tým změnil, abych byl s jinou kamarádkou, kterou znám taky z Interactu.

První meeting byl docela sranda, až na to, že to bylo ještě v době, kdy jsem rozuměl velké kulové, a všechno mi museli překládat. Hráli jsme nějaké hry, pak měli něco jako debatu a pak ještě pár dalších aktivit, třeba pohybovou tichou poštu, která místo v předávání slova spočívá v tom, že se ukazuje sled pohybů a ten se posílá dál. Nezdá se to, ale bylo to vážně těžké a ani jednou jsme to nezvládli doručit úplně přesně. Pak jsem docela dlouhou dobu nechodil, jelikož jsem byl pryč z Curitiby, nebo jsme měli Rotary akci. Moje další návštěva se konala až na Halloween a tenkrát to byla celkem nuda, jelikož to nebylo moc akční a navíc měli nějakou přednášku o depresích a kdoví o čem ještě. Ale ten hlavní proč jsem se rozhodnul napsat tenhle článek je moje účast na třídenním kempování, které se uskutečnilo minulý víkend.

Ukázka občerstvení, které pro nás bylo připraveno

Když mi byla tato možnost nabídnuta, ani chvíli jsem neváhal, a tak jsem se minulý pátek vydal spolu s ostatními to 40 minut vzdáleného střediska. Upřímně jsem moc nevěděl co čekat, ale hlavně jsem doufal v jedno, a to že po třech týdnech fyzického klidu si konečně budu moci pořádně odrovnat tělo, jelikož už jsem to vážně potřeboval. Celkový počet účastníků byl něco okolo 120, což je docela pořádná nálož. Celý kemp se měl nést v duchu Westernu a v podstatě připomínal něco jako krátký tábor.

Úvodní nástup byl neskutečně dlouhý, kvůli šílenému množství ceremoniálů

První den jsme si museli postavit tábořiště a vzhledem k velkému počtu kluků to vycházelo 4 na stan, což byl docela zážitek. Pak jsme měli oběd, byl výborný, ale tak trochu ve sparťanském stylu. Všichni si totiž museli dovést vlastní nádobí, a tak byly k vidění nejrůznější talíře typu super malé víčko od krabičky, něco jako psí miska, ale suverénně nejoriginálnější a tak trochu nechutný byl talíř z frisbie. Nicméně po obědě nás čekaly hry v rámci našeho týmu, samozřejmě trochu s tématikou Westernu, takže jsme skalpovali, plížili se a ničili indiánské osady. Ihned po první hře jsem pocítil, že z mého těla je troska a bolel mě skoro každý sval v těle. I přes to všechno jsem je však ve většině aktivit předčil, a tak se ze mě pomalu stávala taková malá legenda. A když jsme večer po noční hře usedli pod plachtu a povídali si, hovor byl plný scénářů jak já ničím celé nepřátelské týmy v různých hrách a už mi plánovali různé výzvy a souboje, kde musím porazit dosavadní šampiony no prostě no comment. To hlavní ale mělo přijít až další den.

Naše tábořiště
Většina mého týmu

Druhý den jsme se rozdělili do 7 družstev namíchaných ze skautů různého věku. Během dopoledne a části odpoledne jsme museli projít celkem 7 stanovišť a nasbírat co nejvíce zlata. Já bych osobně přiblížil několik aktivit. Ta první spočívala v tom, že jsme se nejdříve museli plazit v kruhu bahna a pak hodit podkovou. Zde vyvstaly na povrch dvě věci, za prvé jejich házecí rozmezí nebylo nadimenzované na mou sílu a podkovu co jsem hodil, se nikomu nepodařilo najít a za druhé mi vyvstal problém s oblečení, jelikož jsem si omylem zapomněl náhradní oblečení doma, tak jsem musel strávit zbytek dne v totálně zabahněném a mokrém oblečení. Druhá aktivita, která mě mimořádně bavila, byla stavba telegrafické trati, ono já jsem žádnou trať nestavěl, já jsem ji bránil před indiány, které představovali pionýři, tedy ti nejstarší, a můj mozek konečně dospěl k závěru, že když jsou starší, tak přece můžu hrát naplno ne? No a podle toho se to i celkem odvíjelo, pionýrům schválně někdo z vedoucích řekl, že mi je 15, a tak při prvním útoku se v nevědomosti vrhli přímo do mých spárů. Souboj spočíval v tom, že jste protivníkovi museli strhnout fáborek, který se nacházel za pasem. Sice nám zničili většinu trati, ale poté co jsem 3 z nich zabil, jako nic pochopili, že nestojí proti obyčejnému Brazilci, no a já se začal dostávat pomalu do tempa a mé vraždící schopnosti se vyostřovaly, takže ke konci se většina indiánů držela za lajnou. I přesto však bylo nemožné, abych to ubránil proti osmi, a i když jsem měl pomoc mladších, no prostě občas se někdo dostal za obrannou linii a zničil celou trať, takže se nám ve finále nepodařilo postavit nic, i tak jsem byl ale spokojen.

Ona aktivita s bahnem

Po svačině nás pak čekala závěrečná hra, jejímž cílem bylo postavit vlak, pak koleje a následně dopravit náklad zlata do cíle. Jenomže tuto hru hráli poprvé, a tak se prostě některé prvky hry nevyvíjely podle představ, jak se tak u prvních pokusů stává, a hra se tak stala méně zajímavou. Přesto si myslím, že po úpravě pár věcí, by byla skvělá, neboť samotný koncept byl moc zajímavý.

Stavba našeho vlaku
Náš výtvor plné kráse
K večeru už jsem byl opravdu mrtvý

Závěrem musím říct, že jsem si to nesmírně užil a konečně se trochu zotavil, udělal si spoustu nových kamarádů, kteří jsou mi typově více podobní, a hlavně nasbíral hodně inspirace. Rád bych poděkoval Matiasovi, který mě ke skautům přivedl a rodině Trindadových, která mi tohle celé dopomohla udělat skutečností.

Pantanl&Bonito

Už je tomu týden co jsme se vrátili z tohoto nezapomenutelného a zážitky nabitého výletu a já mám stále v mysli onu průzračnou a rybami naplněnou řeku, která byla a asi bude jedním z mých vůbec nejlepších zážitků tady v Brazílii.

Ano, řeč je o výletu do Pantanalu a Bonita, který se uskutečnil ve dnech 30.10-8.11 a jak tak trochu můžete tušit dnešní článek bude plný přírody, zvířat ale hlavně RYB.

Cesta

Musím přiznat, že když jsem se podíval na mapu a zjistil, jak dlouho máme jet AUTOBUSEM do naší první zastávky, docela jsem se bál, že to bude mučivých 15 hodin. Naštěstí jsem se šeredně mýlil.

Je tady sice pouhých 13 hodin, musíte však přičíst pomalou rychlost zdejších autobusů.

Náš autobus byl dvoupatrový a s počtem 28 účastníků, z toho jeden Slovák!!!, vycházely luxusní 2 sedadla pro každého, s tím, že prostor na nohy byl sám o sobě dostatečný i pro mě a sedadla polohovatelná, takže prostě pohodička. Dokonce jsme tam měli ledničky, ve kterých byly celkem neomezené zásoby vody, koly a džusů. Jo a samozřejmě tam byl záchod, nezbytná součást naší výbavy. Myslím, že to je z cesty všechno podstatné a raději se přesuňme k samotnému výletu.

Pantanal

První dojem nebyl úplně nejlepší, nazval bych ho kravským a trochu spáleným, a vypadal asi takto.

Nejde to moc dobře vidět ale všude tam jsou krávy
Trochu sežehlé půdy
Tak toto už je spáleniště, a uprostřed spálený had.

Poté, co se kolem autobusu začal prohánět dým, a ručička teploměru se ustálila na 46°C jsme konečně zastavili, abychom změnili vozidlo, které nás mělo dopravit posledních 30 kilometrů po offroad cestě do cíle.

První půlku jsme si ale mysleli, že místo do životem oplývajícího Pantanalu s biodiverzitou blížící se Amazonii, jsme dojeli do Mordoru se zemí černou od popela a s občasnými ohni jako kdyby to skřeti právě vyklidili a odtáhli na poslední bitvu proti Gondoru.

Naštěstí se po 20 minutách začala krajina rapidně měnit a my jsme spatřili první zeleň a konečně nějaká zvířata. Těmi prvními byly vydry obrovské, které se přemístily k téměř vyschlému jezírku. Hned potom ale následovala celá paleta různých zvířat.

Zdejší největší ptáci Čápi jabiru v portugalštině Tujutuju
Asi nejběžnějšími obyvateli jsou Kajmani yacaré, kteří jsou úplně všude.
Špatně viditelný Jelenec bahenní

Samozřejmě jsme viděli stovky ptáků a papoušků, kteří se ovšem špatně fotí, takže máme všichni smůlu. Kdybych to vzal trochu v číslech, tak Pantanal obývá neskutečných 80 druhů savců, 50 druhů plazů, okolo 400 druhů ryb a neuvěřitelných 650 druhů ptáků, takže si představte, že životem je to tady opravdu napěchované k prasknutí.

Dva dny v pekle

Jedna z místních farem se nám po dobu dvou dní stala domovem, velice příjemným a hlavně klimatizovaným. A proč v pekle? No neboť pokaždé, když jste vystrčili hlavu z vašeho pokoje, jste si mysleli, že umřete vedrem.

Super bylo, že jsme měli soukromý Czechoslovakian room, což nám většina záviděla, protože ostatní byli po třech, zato my jsme si to neskutečně užívali a možnost mluvit 7 dní česky byla prostě neuvěřitelná.

A co jsme tam vlastně ty dva dny dělali. No měli jsme safari, projížďku na koních, plavbu na kanoích, rybaření a tůry. Lokální kuchyně byla více než výtečná, ale hlavně zdejší ananas nemá podle mě na světě rovného.

První podvečerní safari bylo značně ovlivněno tím, že nedaleko byl obrovský požár, a tak jsme byli věčně zahaleni kouřem, tudíž fotky nejsou úplně nejlepší. V realitě to ale tolik nevadilo a zážitek vidět ary hyacintové, nejvzácnější z arů, v jejich přirozeném prostředí, byl prostě neuvěřitelný. K tomu tam všude poletovali různí ibisové, čápi jabiru, či sokolové. Dokonce se nám podařilo vidět i několik tukanů, které je opravdu nemožné vyfotit.

Jak vidíte všude je kouř a samozřejmě kapybary.
Jsem smutný z kvality, ara hyacintový

Teď něco málo k rybám. Zdejší rybaření má úplně jiný nádech, než to, co všichni aspoň trochu známe. Prut představuje bambusová tyčka se silonovým lankem a háčkem na konci. Na háček vám dají kousek hovězího srdce, a pak už jenom nahazujete a chytáte. Já jsem chytil za 45 minut asi 6 kousků. Nejčastějším úlovkem byl Trahir marabacký, zdejší dravec s ostrými zuby, které způsobily zranění nejednomu neopatrnému studentíkovi.

Můj největší úlovek

Zdejší rybaření se ještě liší v tom, že musíte čas od času rozehnat skupinku kajmanů, kteří by si rádi smlsli na vašem úlovku.

Poslední zdejší aktivitou byl táborák, který byl taky zajímavý hned z několika důvodů. Komplikovali ho agresivní mravenci, kteří kousali opravdu bolestivě, a sem tam se ozvala rána, když někdo zrovna zadupal zdejšího, ne zrovna přátelského, pavouka. Mimo jiné to bylo poprvé, co jsem opékal banány a ananasy nad ohněm, ale byly moc dobré.

Bonito

Neboli krásný, to je doslovný překlad jména města, ve kterém jsme měli strávit zbylých 5 dní. Město jako takové bych úplně krásným nenazval, zato jeho okolí rozhodně ano. Hned první den nás čekala BBC party, protože tam byla ještě druhá skupina, která byla ze severu Brazílie a svůj výlet zrovna končila, tak jsme měli možnost si udělat pár nových kamarádů. Co bylo ale úplně nejlepší, že naše československé duo se rozrostlo ještě o jednu Slovenku, a tak to bylo poprvé, kdy jsme tvořili větší skupinu mluvící naším jazykem.

Další den už jsme se vypravili za novými zážitky, byť bych tento den nazval asi nejnudnějším. Ráno se naše skupina vydala sjet řeku na takových gumových kruzích, což dle mého byla hrozná nuda, avšak zlepšovala to průzračná voda, kde se proháněla hejna ryb. Dále lukostřelba a lanová dráha, ale pro mě bylo nejlepší koupání v jedné zdejší tůni, kde jsme mohli vidět spoustu ryb.

Beautiful Aquarium

Návštěva akvária v Bonitu opravdu stála zato a navíc jsem mohl konečně zjistit jak se některé druhy jmenují, neboť ani zdejší průvodci mi to většinou nebyli schopni říct. Zdejší největší atrakcí bylo zaručeně hlazení sladkovodních trnuch a krmení brykonů.

biotop zdejších řek
Anténovec pruhovaný albín-hodnota 20 000 USD
Estância Mimosa

Toť název překrásného tracku okolo 5 vodopádů s několika koupacími přestávkami spoustou zvěře ale hlavně, rybami. Bohužel jsem si zapomněl foťák a mobily jsme si měli nechat na základně, aby se nenamočily, a tak nemám moc fotek. Nejúchvatnější na tom byly asi 4 druhy různých ancistrusů, z toho někteří dosahovali skoro půl metru.

Gruta do lago azul a Rafting

To první byla zatopená jeskyně s opravdu průzračnou vodou, avšak nebyla moc velká a krápníky máme v Česku lepší. Rafting byl docela sranda a náš tým naštěstí pomyslný závod vyhrál, takže jsem byl spokojen.

Aquário natural

Už podle názvu jsem byl natěšený na maximum avšak to, co jsem pak spatřil, předčilo mé očekávání natolik, že to až není hezké. Po krátké přípravě poté co jsme se navlékli do neoprenů a vest a vyfasovali šnorchl, jsme ještě dostali krátké školení a šli jsme do vody.

Voda byla neskutečně čistá, ale hlavně plná ale opravdu plná ryb. Tak blízko a tak barevné už jsem je dlouho neviděl. Třeba tak červenou tetru krvavou jsem v životě neviděl. Ty obrovské šípatkovce a kabomby a kdovíco ještě tomu dávaly krásný zeleno-červený nádech. No prostě nádhera.

Musel jsem si nechat žabky, neboť jejich speciální boty neměli v mojí velikosti
Hejno Brykonů Hilariových
Dole pod Brykony je hejno Lambariů
Výstavní dravec Kujaba brazilská

Kromě těchto luxusních a výstavních kousků jsme viděli mnoho dalších, ale jejich jmény vás nebudu zatěžovat. Po šnorchlování, nás ještě čekala flying fox končící ve vodě a pak procházka místní rezervací, což bylo taky super a viděli jsme opět hned několik super zvířat.

Malpy hnědé se volně pohybovaly nad našima hlavama
Aguti Azarův
Teju pruhovaný, velmi typický pro zdejší oblast.

No prostě sečteno a podtrženo to bylo fenomenální a nezapomenutelné a rozhodně se sem musím někdy vrátit.

Závěrem

Musím říct, že tento výlet mě obohatil nejen po stránce biologické, ale i té sociální a udělal jsem si spoustu nových kamarádů, a když došlo na loučení, bylo to víc než smutné.

Rád bych poděkoval v prvé řadě Rotary jak v Česku, tak v Brazílii, kteří mi umožnili sem vyjet a toto zažít. Hned potom jsou na řadě moji rodiče, kteří mi na výlet umožnili jet a v neposlední řadě je to Belo Brasil organizace, která celý tento výlet zorganizovala.

Doufám, že se vám článek líbil, a snad další článek vyjde dřív než za měsíc.

Travel week

1800 kilometrů, více než 30 hodin v autobuse, 2 země a hlavně spousta nových zážitků a přátel. Tak takhle by se dal popsat můj poslední týden, který byl nabitý k prasknutí.

Diego

Diego je Brazilec, pocházející z malé vesničky Porto Bareiro. Jaká náhoda, že letos tak jel na výměnu s Rotary. Ještě vetší náhodou je země, do které jel, Česko a tou úplně největší náhodou je to, že skončil v mojí české rodince. S Diegem jsme měli to neuvěřitelné štěstí a možnost potkat se v Curitibě. Strávili jsme společně zhruba 3 hodiny. Celé to zakončil tím, že mě pozval k nim domů, do Porta Bareira.

Čekal jsem, že na návštěvu pojedu až někdy v druhé polovině své výměny, až budu umět dobře portugalsky, neboť jeho rodina neumí anglicky. Zhruba před třemi týdny mi však od něj přišla zpráva, že jsem zvaný na meeting inboundů v jejich distriktu. To mi přišlo jako úplně super a hned jsem chtěl jet. Nakonec jsem získal všechny povolení a mohl jsem vyrazit.

Brazilské cestou jsou neskutečné tím, že 1-3 metry okolo nich je dokonale zastřižená tráva

Laranjeiras do Sul

Toto byla destinace, kam jsem se vypravil autobusem z Curitiby. Trochu jsem podcenil přípravy s jídlem a po 5 hodinách co jsme zastavili na přestávku, jsem umíral hlady. Dal jsem si 2 sýrové pastely a balíček orea. Pak už jen poslední 2 hodiny cesty a byl jsem v cíli. Tam mě už čekala Angela, Diegova mamka, a Gloria, výměnná studentka z Venezuely. Toho dne jsme se vyrazili podívat na kraví aukci a pak jsme večer šli na Jehněčí slavnosti.

Další den ráno jsme pak vyrazili směr Cascavel, což bylo místo srazu s ostatními inboundy. Sraz byl v all-you-can-eat restauraci (jak jinak) a celkem se nás tam sešlo 19. Nejlepší na to všem bylo, že tam byli dva Slováci, Maggie a Leo, a tak jsem si po dvou měsících mohl popovídat česky.

Po obědě jsme zamířili do Foz do Iguaçu, jakožto místa konání celého tohoto meeting. A po cestě jsme nabrali ještě další 4 inboundy, takže nás bylo celkem 23, s tím, že já jediný, jakožto host, z jiného distriktu.

Po příjezdu jsme se všichni nahrnuli do bazénu a strávili tam příjemné čtyři hodinky. To už přijel i další distrikt ze Santa catariny, a tak jsme vyrazili na večeři do all-you-can-eat pizzerie a povím vám, to byl zážitek. Snědl jsem tak 25 kousků pizzy asi tak 7 různých druhů, včetně čokoládové se zmrzlinou (podle mě to není pizza, ale dort), no prostě fantazie, sotva jsem se dostal do postele. Ráno jsem byl pořád tak strašně plný, že jsem si ani pořádně nedopřál naší luxusní snídaně.

Nejlepší byly tyhle 100% džusy, muj nejoblíbenější je ananas a vodní meloun
A pak krásný bazén

Itaipu binacional

To byla naše první zastávka a pěkně působivá. Druhá největší hydroelektrárna na světě s objemem vody 4000l na každého obyvatele na planetě. Stavba, na níž se podílelo 40 000 dělníků a díky níž vzniklo celé tamní město, je opravdu působivá. Energie se dělí přesně půl na půl mezi Paraguay a Brazílii a je spravována oběma vládami. Měli jsme hodinovou prohlídkovou trasu, bohužel s výkladem pouze v portugalštině, a tak jsem nerozuměl úplně všechno.

Byť se to nezdá, celé je to vyšší než 180m

Paraguay

Ještě téhož dne jsme se vypravili do Paraguaye. Hlavní atrakcí toho všeho byly nákupní centra, jelikož většina z tamních inboundů žije v dosti malých městech a nákupáky nemají, tak byli jako u vytržení. Zato já, který je nemá v lásce ani normálně a navíc v Curitibě jsou jich desítky, jsem byl docela otrávený, ale aspoň jsem mohl trávit svůj ne příliš dlouhý čas s novými kamarády. Po prvním nákupáku jsme se přesunuli do jiného, abychom si dali oběd. Po obědě jsme měli rozchod, a zatímco ostatní opět prchli nakupovat, já jsem se vydal prozkoumat zdejší okolí a byl jsem překvapen, jak moc se to liší od Brazílie. Ulice byl mnohem špinavější, organizace chyběla úplně, no prostě docela 3. svět. Nakonec jsme si dali všichni acaí, jelikož bylo šílené vedro, a vyrazili zpět na hotel naložit se do bazénu.

Kulturní večer

Večer nás pak vzali do luxusní restaurace, kde jsme zhlédli představení několika tanců a písní ze zemí latinské ameriky.

Mexiko
Brazílie

Cataratas

Předposlední den jsme se konečně dostali k samotným vodopádům a pro mě to byl neuvěřitelný zážitek. Moc se to nedá popsat slovy, a proto sem dám spoustu obrázků, abyste si mohli udělat představu.


Další den nás bohužel čekalo smutné loučení, nejdříve s druhým distriktem, a pak i s inboundy z jejich distriktu 4640. Poslední společný oběd a bye bye.

Jo a ještě jsem poprvé potkal exchange studenta, který byl vyšší než já a kupodivu byl z Mexika.

Ilha do Mel

Aby toho nebylo málo, tak po mém návratu mi rodiče řekli, že pojedeme na víkend na Ilha do Mel, což je velice populární ostrov nedaleko Curitiby. Abychom se tam dostali, tak jsme si nejdříve museli půjčit auto a pak se přepravit ferry boat na samotný ostrov.

Pak nás čekala hodinová procházka po pláži k našemu ubytování, a vzhledem k tomu že jsem měl rýmu, tak jsem ihned pocítil, že jsme u moře, neboť se mi hned lépe dýchalo. Náš hotýlek byl takový malý schovaný domek, ale na pokoji jsme měli klimatizaci, což bylo super.

Vstup do našeho hotýlku

Večer jsme pak šli na procházku do zdejší pevnosti, která měla chránit vstup do přístavu proti Němcům za 2. sv. války a když jsme došli na vyhlídku tak jsem viděl neuvěřitelný přelet tukana, mě přímo pod nosem, bohužel se mi jej nepodařilo vyfotit. Na večeři jsme se pak stavili v jedné z místních hospůdek a dali si tradiční rybí pokrm.

Druhý den jsme sbalili věci a vyrazili na tůru kolem ostrova. Sice bylo trochu mlhavo, ale pořád to bylo super. Jediné co mi přišlo smutné, bylo to, že jsem viděl více mrtvých zvířat, než těch živých, naštěstí to na konci zachránil úchvatný had.

Tak myslím, že to pro dnešek stačí. Já se trochu zotavím a již za chvíli vám povím o cestě do Pantanal, na kterou se v nejbližší době chystáme.

6;0,65

Jsme rád, že jste opět zavítali na můj blog a mám pro Vás dobrou zprávu. Dnes totiž odhalím hned dvě z tajemných čísel z mého prvního článku. Obě dvě se týkají té samé věci, věci nám všem dobře známé, mnohými nenáviděné, ale přesto nezbytné. Ano, jak jistě mnozí z Vás uhodli, řeč je o škole.

Školství tady je obecně jiné, ale moje škola je soukromá, a tak je úplně odlišná nejen od místních škol, ale i od našich škol Z toho důvodu bude tento příspěvek obsáhlejší, abych Vám dopodrobna vysvětlil, jak to tady funguje.

International College Sesi – Curitiba, tak zní celý název oné obrovské budovy, která je mou školou. Ve skutečnosti je to jenom jedno křídlo. Zbytek hlavní budovy je FIEP, což je firma, která celou školu vlastní, jo a jedno celé křídlo jsou ještě všemožné odborné učebny, výtvarné, chemické, počítačové a kdo ví jaké ještě.

V další budově se pak nachází jídelna a něco jako tělocvična. Pak tady máme část, kde je taková aula, kde jsou přednášky a různé akce. No a pak je tady obří monstrózní prázdná budova, o které mi bylo řečeno, že bude sloužit jako naše nová škola příští rok. Mimo jiné tady máme asi tak 50 bezpečáků, kteří dohlíží na pořádek a bezpečnost. Všechno je tak masivní proto, že celá budova je hlavním dějištěm všech eventů FIEP, což znamená, že skoro každý týden sem přijede skoro 1000 lidí, aby si tady něco vyzkoušeli nebo tak. Moc toho o tom nevím, neboť nikdo ze studentů a většinou ani učitelů toho moc neví.

Systém

Tak a teď k samotné škole. Vím jistě, že tady máme 13 tříd střední školy/gymnázia a pak ještě několik tříd druhého stupně. V každé třídě je 36 žáků rozděleno do šesti týmů po šesti.

Nejdřív vám vysvětlím systém téhle školy, neboť je docela komplikovaný a zcela odlišný od těch co známe z Česka. První důležitou informací je, že brazilská střední škola má pouze 3 roky. Školní rok začíná v lednu a končí koncem listopadu, tzn. v prosinci a lednu (ne celém) máme letní prázdniny a v červenci tady mají zimní prázdniny. SESI dělí školní rok do 3 semestrů. První je nejkratší a má pouhé 2 měsíce, druhý 5 a poslední 3. Vzhledem k tomu, že za celou dobu projdete 9 semestry, tak je zde látka rozdělena do 9 segmentů. První segment je úvodní a jeho cílem je vám dát jakési obecné znalosti, ale dále už si vybíráte vy. Na konci každého semestru se představují nové workshopy, které učitelé připravili. Pustím vám videa, která vám v rychlosti představí důležité body workshopu, a pak vám ještě učitelé, kteří stojí za vznikem, řeknou, co se bude probírat v jejich hodinách. Workshopů máte na výběr 6, a čas na rozmyšlení je týden, potom si pomocí elektronického formuláře vyberete, ale musíte být dost rychlí, neboť některé workshopy se plní během několika vteřin po otevření.

Co jsou ty důležité body? Na SESI každý workshop obsahuje čtyři důležité části. Tou první je film, který se nějakým způsobem váže k tématu workshopu, a všichni se na něj díváme ve škole. S filmem potom pracujeme hlavně v Prod. Texual a Writing, kde je různě rozebíráme, či píšeme review. Druhým bodem je kniha, kterou musíme všichni přečíst a pak s ní taky dále pracujeme. Další významným bodem je „field trip“. Je to v podstatě výlet, na který jede celá třída a většinou má taky něco společného s tématem workshopu. A posledním bodem je tzv. „challange qusetion“, na níž musíte odpovědět na konci semestru.

Teď k segmentům. Jak jsem napsal, mají tady celkem 9 segmentů, v každém segmentu se učí něco jiného a každému workshopu je přiřazen jiný segment. Co to ale znamená a proč se mi zrovna toto nezdá vhodné? Ten problém je v tom, že se tady věci neučí chronologicky a úplně se tady skáče. V některých předmětech to tolik nevadí, třeba v biologii podle mě není tak velký rozdíl, jestli nejdřív berete zvířata a pak až rostliny nebo naopak. Ale třeba v takové chemii už vidím velký problém, když se teď učí strukturu kyselin a hydroxidů a Arheniovu teorii, ale neumí pojmenovat pitomé SiO2, nebo třeba v dějepise jsme nejdříve brali Studenou válku a teď bereme otrokářství a kolonizaci.

Můj segment je 6, což je první číslo dnešního příspěvku, musím ale přiznat, že to se změnilo až s novým semestrem, tedy až po vydání prvního článku, předtím představovala 6 číslo mojí třídy, tou je teď aktuálně číslo 8.

Ještě jedna důležitá věc, celý systém je zaměřen na to, aby rozvíjel týmovou spolupráci a samostatnost, a to je taky důvod proč sedíme v těch týmech. To taky znamená, že v jedné třídě jsou spolu žáci prvního, druhého i třetího ročníku.

Můj workshop

Můj workshop se nazývá Black to the future. Jeho hlavním tématem je afrofuturismus a obecně věci o Africe. Naším filmem je See you yesterday, kinhou pak O cacador cibérnético, challange question je:“What would you do if you could travel in time“ a na filed trip se vybírá ze dvou možností, buď muzeum v Sao Paulu, nebo prozkoumávání jeskyní s capoeirou. Zatím jediným trnem v oku na mém workshopu je to, že budeme muset tančit tanec před celou školou a rodiči. Upřímně bych si to klidně nechal ujít.

Takhle vypadá popisek nad každou třídou

Změna workshopu

Změna workshopu je docela významnou událostí. Jak jsem popsal výše, nejdříve vám všechny workshopy představí a vy si pak vyberete. Co je ale podstatné, je to, že spolu s tím, že změníte semestr, změníte třídu, tudíž většinu svých spolužáků, často měníte i učitele a samozřejmě rozvrh. Taky měníte kroužky, ale o těch až za chvíli. Znamená to, že za dobu svého studia změníte třídu celkem 9 krát, což rozhodně podporuje jejich cíl rozvíjet týmovou spolupráci, ale na druhou stranu se zde nikdy nevytvoří třída tak jako u nás. Oni se vlastně znají hlavně v týmu a se zbytkem třídy až tak moc nekomunikují.

Známkování

Tak to je tady úplně jiné. Známky vlastně nedostávají, zato dostávají body. Body můžete získat za assasementy, individuální či týmové, některé domácí úkoly, nebo práci v hodině. Celkový počet bodů, které musíte získat v předmětu je minimálně 210, protože ty se pak dělí třemi a dolní hranice po vydělení je 70. Když však tyto body nezískáte, skoro nic se neděje, neboť zde pořád existuje „retake“, magické slovíčko, které zachraňuje desítky studentů před opakováním ročníku. Řekl bych, že ty body není těžké získat, avšak to by nesměli být líní a kašlat na práci. Z toho důvodu končí u retake i 50% všech žáků, jsou tady i takoví specialisté, kteří musejí dělat retake ze všech předmětů. Když se vám nepovede ani retake, nevadí, pořád máte další šanci, při které můžete používat zápisky, takže pokud neuděláte ani toto, musíte být úplně, ale úplně natvrdlí.

Vyučování

Škola nám začíná v 8:00, oficiálně, avšak většina studentů přichází až 8:10, což je poslední šance se dostat do tříd bez zapsání absence. Když přijdete třeba 8:15, do třídy už nesmíte, abyste nevyrušovali, a musíte počkat v Common room. Podle mě by to bylo zajímavé, kdybyste nemohli do třídy, abyste je nevyrušovali od učení, jenomže oni většinou spí nebo hrají na mobilech či počítačích. Vyučování je rozděleno do tří bloků, vždy po dvou hodinách. Po prvním bloku je 20 minut přestávka, po druhém je hodinu volno na oběd a po třetím začínají kroužky.

Samotné hodiny jsou docela dost odlišné od těch našich. Kromě toho že sedíme v týmech i samotná práce je odlišná. Často dostaneme nějaké téma a na něj potom děláme „research“, a až potom se učitel ujme slova a něco k tomu dodá či vysvětlí. Pak většinou dostaneme tzv. assasement a to buď individuální nebo týmový. Vetšinou se váže k danému tématu, ale nějakou nekonvenční metodou. Například nejnovější assasement co jsme dostali ve fyzice je, vytvořte deskovou hru pro šest lidí, která se váže k Newtonovým zákonům, což mi přijde neskutečně zajímavé. Je tady však jedna moucha a tou je provedení. Žáci se na to buď vykašlou, odfláknou to, nebo to dělají na poslední chvíli a v tu chvíli to postrádá význam. Přitom na to mají tolik času, kolik bych my, v Česku, nikdy nedostali. Tento přístup se projevuje i v hodinách, kdy většina buď hraje na telefonu, nedává pozor, nebo spí.

Takhle to doopravdy vypadá úplně běžně

Učitelé

Když si vzpomenu ne učitele v Česku, tak mám smíšené pocity vděku, hněvu a radosti, když si však vybavím učitele tady, v Brazílii, mám pocity rázu úplně jiného. Učitel tak, jak ho znáte, tady neexistuje. Tady je to váš kamarád, přítel no prostě snad všechno jen učitel ne. Všichni si tady tykají, na „učitele“ se volá „Hey Junior“ nebo „Hey teacher“, všichni se s nimi objímají a nejednou jsem viděl, jak si dávají pusu na líčka. V hodinách mu věnují minimální pozornost, pokud vůbec nějakou, a o přestávkách si s nimi jsou jednoduše pokecat, třeba o tom jaká byla páteční párty. Jelikož jsou Brazilci hodně kontaktní, tak je úplně běžné, že se učitel prochází po třídě a žáky různé hladí či je drbe na hlavě.

No, kdybych si tady měl představit naši pověstnou paní Jiříčkovou, v hlavě mi vzniká představa k popukání (pokud to čtete paní učitelko, není to nic urážlivého), nejsem si totiž jistý, kdo by umřel první, jestli paní Jiříčková ze studentů nebo oni z ní. Nicméně ta představa jak si to rázuje po zdejších chodbách s náručí plnou testových sešitů, mě uvádí v nezastavitelný smích.

Stravování

Oběd byl vždy má oblíbená část dne, zdejší obědy to jenom prohloubily, protože s těmi českými jsou nesrovnatelné. Je to sice dáno tím, že tady máme FIEP, což jsou normální pracující lidé, to sice taky znamená, že obědy nejsou nejlevnější, ale nemůžu si na nic stěžovat. Tak a teď se dostáváme k číslu dnešního příspěvku, číslo 0,65 je průměrná hmotnost mého obědu (v kilogramech). Obědu si tady každý nabírá sám podle toho, na co se cítí a pak je postaví na váhu, z čehož mu vypočtou výslednou cenu.

Jak můžete vidět na obrázku (ano vím, že jsou na výšku), nemáme se tu špatně a nejenom že to vypadá velmi dobře, ale srovnání chutí s českými obědu prostě není možné. Můj oběd se skládá z několika částí: 1. dezert, ten dostanete zadarmo, 2. saláty a to hned několik druhů, zrovna dneska, když toto píšu, jsem měl řepný se zakysanou smetanou, 3. příloha, z 90% si beru rýži, jako všichni tady, sem tam přidám nějaké těstoviny, pastel či noky, a poslední, nejdůležitější částí je maso. Maso je tady tak o 3 třídy lepší než u nás (myslím tím školní jídelny), většinou si beru hovězí to je nejlepší, pak vepřové, to nebývá každý den, a na posledním místě je kuřecí, které není o tolik lepší, ba naopak, je někdy horší. Někdy si přidám nějaké pyré či další dobroty, které nám dávají k dispozici. Cena takového obědu, ze kterého se i já bez problému najím, se pohybuje okolo 16 Realů, což je zhruba 90 Kč. Tak a tady je pár ukázek mých obídků:

AFS

Neboli afterschools jsou kroužky, které škola nabízí studentům. Na nějaký tady chodí snad každý a jsou neuvěřitelné populární. Nabízí jich neuvěřitelných 60 a skoro každý učitel má více než dva. Já osobně zatím na moc z nich nechodím, hlavně z toho důvodu, že jsem nevěděl jak se přihlásit a když jsem se to dozvěděl, většina už byla plná. Nakonec se mi ale podařilo dostat na basketball a Minecraft education version.

Tak toto je část kroužků, které máme k dispozici.

Přestávky

Přestávky jsou taky trochu jiné, ale hlavně máme jenom dvě. Ta první je 20 minut a ta druhá je obědová a je dlouhá jednu hodin. Ten největší rozdíl je v tom, že my o přestávkách nesmíme být ve třídě. Musíme být na chodbách nebo venku. Třídy jsou zamčené a odemykají je až 3 minuty před koncem přestávky. My výměnní studenti trávíme přestávky většinou tím, že si povídáme.

Řekl bych, že pro dnešek toho bylo docela moc, je zde sice pořád hodně věcí, které jsou zajímavé ale o tom někdy příště. Vím, že to je docela složité, a proto pokud vám nebude něco jasné, klidně se ptejte. Příště budu psát o něčem mnohem akčnějším.

Minha semana

Dneska bych rád napsal o tom, co se událo v době minulé a stojí to za zmínku, avšak nebude se to vázat k žádnému záhadnému číslu jako minule. V podstatě to byly takové tři oddělené události, které mi přišly zajímavé, a rád bych se o ně s vámi podělil.

Průvod k oslavám dne nezávislosti

Brazílie jakožto původní portugalská kolonie samozřejmě musela kdysi vyhlásit nezávislost a k tomu došlo dne 7. 9. 1822. No a jelikož jsou Brazilci docela patrioti, oproti nám Čechům rozhodně, tak to musejí řádně oslavit. Protože oslavy jsou tady populární, na rozdíl třeba od ekologie, či nedej bože hašení pralesa.

No, a tak jsme se ráno vydali na místo srazu, který byl v osm. Měli jsme 10 minut zpoždění a já si říkal, že se třeba už do průvodu vůbec nedostaneme, protože jdeme pozdě, avšak trochu jsem zapomněl, že jsme v Brazílii. Brazilci nejsou moc dobří v organizování a už vůbec ne v dodržování deadlines. No asi takhle, oficiální začátek byl v 8:30 a my jsme se dali do pohybu okolo 10, což bylo dost velké zpoždění i na Brazilce. Nicméně tam byla spousta výměnných studentů, takže jsme si aspoň dobře pokecali. A v deset jsme konečně vyrazili.

Jak je možné vidět na fotce na baneru je napsáno Výměnní studenti ambasadoři míru a to je asi důvod, proč jsme tam vůbec byli, protože jinak si to nedokáži vysvětlit, proč bychom šli na průvod k nezávislosti Brazílie se všemi různými vlajkami, jenom ne s tou brazilskou. Samotná trasa průvodu nebyla až tak dlouhá, tak max. 2 km, ale vzhledem k úmornému vedru, které panovalo, to bylo v našich sakách s dlouhými rukávy k nevydržení.

Odpoledne mě pak rodiče vzali do Mercado municipal, což je taková uzavřená tržnice. A musím uznat, že jsem tam viděl takové ovoce, které jsem si ani nedovedl představit, avšak i takové ceny, které jsem si nedovedl představit. Tak třeba za kilo sušených švestek tady chtějí okolo 350 Kč nebo třeba kilo pistácií za740 Kč no prostě moc levné to tu není. Za to ta chuť, ta je k nezaplacení.

V komentářích můžete hádat co je na obrázku

Paintball

Paintball se stal náplní mého posledního sobotního odpoledne a je třeba říci, že to stálo zato. Celkem se nás sešlo 14 výměnných studentů a z toho 4 odvážné dívky, které nevěděly, do čeho jdou. Ve chvíli kdy začali organizátoři připravovat zbraně a u toho střílet na prázdno, některým ztuhl výraz v obličeji a už nevypadali tak nadšeně. Ovšem všichni sebrali své zbytky odvahy, navlékli na sebe oblek a ochrannou vestu a šlo se na to. Byli jsme rozdělení do dvou týmů po 7 a cílem bylo získat kuře, které se nacházelo ve středu arény.

Můj tým byl černý a po hodině opravdu adrenalinového boje a 300 vystřílených nábojů jsme podlehli 4:3. Během boje jsem postupně obdržel 3 zásahy do hlavy, ale asi jsem jich udělil více. I přestože jsme na konci byli zpocení jako koně a dali bychom se ždímat, někteří z nás měli slušné modřiny, rozhodli jsme se, že to byla taková sranda, že další měsíc půjdeme znova.

Rodinný trip

Nejčerstvější událostí je náš rodinný trip, který se uskutečnil v neděli. Šli jsme já, mamka, taťka, brácha a jeho přítelkyně. A už začátek se neobešel bez potíží, jak jsem předpokládal. Do místa destinace jsme se museli dostat autobusem, a proto jsme museli být na místním terminále v 7:00, jelikož ale můj bratr není dobrý ve vstávání, samozřejmě jsme to nestihli a dorazili tam 7:20, přesně 10 minut poté, co náš bus odjel a tak jsme si tam hezky počkali až do 8:10. Za dvě hoďky jsme dorazili na místo zvané Borda do Campo, odkud jsme měli vyrazit, nejdříve jsme se však museli občerstvit.

Po občerstvovací zastávce jsme konečně vyrazili vpřed. Důležitá informace, kterou jsem nezmínil je, že mamka šla na túru po deseti letech a Laris (bráchova přítelkyně) na tom nebyla o moc lépe. To všechno bylo v pohodě zhruba do poloviny. V tu chvíli jsme se totiž dostali pod žebříky a plošiny, které jsme museli přejít. Nakonec jsem musel vést mamku hezky za ručku až na vrchol, ale respekt, že to zvládla. Nahoře jsme si dali sváču a samozřejmě udělali hodně fotek a pak se vydali dolů. A bylo to docela vyčerpávající, neboť po cestě zpátky nebylo moc stínu, zato teplota stoupla k 30, takže jsme se potili a potili a myslím, že někteří z nás se i spálili. Nicméně po 3 hodinách jsme dorazili zpět na start a tam si dali obídek, ale hlavně Cauldo de cana, což je můj oblíbený nápoj ze šťávy z cukrové třtiny. Pak už nás jenom čekala cesta domů, která pro mě bylo obrovskou výzvou, neboť se mi šíleně chtělo na záchod.

Tak, a to je pro dnešek vše snad jste se konečně dozvěděli něco o Brazílii. Příště bych chtěl napsat zase o jednom z čísel z prvního příspěvku. Jediné co vám teď v Česku závidím je chladnější počasí, jelikož i když tady máme zimu, teplota denně stoupá k 30 a v mém 17 patře to není bůhvíco, zvláště když vůbec nefouká.

Rotary

Než začnete číst, rád bych Vás upozornil, že je lepší si nejdříve přečíst první příspěvek, pokud jste tak již neučinili, a pak až si přečíst tento.

Dneska bych se rád věnoval číslu 3 a tomu, jak to všechno vůbec začalo. Nejdříve si vezměme samotné číslo tři neboť je docela zajímavé. Jelikož jsem student, jako první mě napadne spojitost se školou. Pro mě vždycky „trojka“ představovala takovou spodní hranici, kam jsem se nechtěl dostat, ale pro některé je to skvělý výsledek, se kterým se všude chlubí. Obecně vzato je to výsledek dobrý. Já však musím říct, že 3 v mém případě skončilo na více než výbornou.

První setkání

Dalo by se říci, že první informaci o Rotary jsem dostal, už když jsem byl malý, protože můj taťka kdysi s Rotary taky jel na výměnu do Austrálie, ale tato informace zůstávala tak trochu opomenuta. Takže za moje první opravdové setkání by se dala považovat prezentace, kterou mělo Rotary na naší škole. Přednáška mě rozhodně zaujala, ale asi to nebylo tak, že bych se hned rozhodl, že pojedu. Namísto toho jsem si vzal vizitku s kontaktem, s tím, že možná někdy v budoucnu.

Ten pocit, možná někdy v budoucnu, ve mě hlodal a hlodal, až moje vědomí nahlodal tím způsobem, že jsem se začátkem dalšího školního roku přihlásil. Ale pořád jsem ještě nebyl rozhodnutý na 100%, a když se z Rotary dlouho nikdo neozýval, tak jsem si říkal, že na mě třeba zapomněli nebo mě nevzali a někde v hloubi duše jsem za to byl rád.

Pak ale přišel email, že zítra se mám dostavit na něco jako pohovor a mám si připravit krátkou prezentaci o sobě. Prezentaci jsem dlouho do noci chystal a upravoval k dokonalosti, ale nakonec jsem ji stejně nepoužil. Pohovor se konal v Hotelu Imperial, což je základna mého hostujícího klubu Rotary Ostrava International. Místo prezentace v PowerPointu po nás chtěli rychlé ústní představení v angličtině a dozvěděli jsme se ještě nějaké základní info, ale to bylo vše.

Oreintation meetingy

Vzhledem k tomu, že o nich píše většina ostatních studentů a prostě mi to nepřipadá tak důležité tak to vezmu zrychleně.

První meeting se uskutečnil v Třebíči někdy na podzim. Trval od rána do večera, a byť byl důležitý, tak po obědě jsem se ho snažil už jenom neusnout nikoli, si z něj něco vzít. Nejšílenější byla přednáška o Kulturním šoku, kterou už nikdy ale opravdu nikdy nechci slyšet. Trvala asi 2 hodiny a ve směs se to pořád jenom opakovalo, no a ve výsledku jsem stejně žádný kulturní šok nezažil. Později se z toho mezi námi outboundy stal meme. Odnesl jsem si z toho hlavně to, že budeme muset vyplnit opravdu hodně papírů.

Křivka, která byla součástí přednášky o kulturním šoku a měl zobrazovat jak se budeme cítit během naší výměny

Na druhý meeting už jsme nějaké ty papíry mít museli, konkrétně dopis o sobě, dopis rodičů o nás, papír od učitele a papír na kterém jsme měli vyplněné preference zemí, do kterých bychom chtěli jet. A pravě na tom papíru bylo ono číslo TŘI, o kterém to celé je. Číslo tři totiž udávalo pořadí, na kterém byla Brazílie. Ne meetingu jsem potkal všechny ostatní potenciální outboundy, ale skvělé kamarády jsem našel v ostatních Ostravácích. Ještě ten večer co jsme přijeli jsme museli napsat test z angličtiny, a vzhledem k únavě jsem z něj něměl úplně nejlepší pocit. Test měl nakonec dopad jenom na ty, co chtěli jet do anglicky mluvících zemí, a kdyby se náhodou počítal tak výsledek jsem špatný neměl. Nakonec jsme šli spát až okolo jedné, protože jsme dělali aktivity spojené s výměnou. Další den nás čekalo 4-5 obávaných pohovorů. Po nevalné snídani se šlo na to, a shodou okolností jsem byl hned jako první. A byl jsem překvapen, začalo mě to bavit a užíval jsem si to, takže když mi pak říkali, že už můžu jít, chtěl jsem si ještě povídat. Pohovorů jsem měl nakonec 5 s Rotariány, s Rotexem, v angličtině, s členem DVVM a pak poslední taky v angličtině na který dodnes nevím proč mě poslali. A tady je výsledná podoba mých preferencí: 1. Peru, 2. Austrálie, 3. Brazílie pak si to přesně nepamatuji, ale někde tam byla Argentina, Chile, asi Kolumbie a pak Kanada a USA.

PS: Měli jsem opět přednášku o kulturním šoku.

Do třetího meetingu jsme už museli mít vyplněnou celou přihlášku a už jsem věděl i svou zemi, dokonce jsem už obdržel potřebné papíry z Brazílie, což byl celkem ojedinělý případ. Jinak třetí meeting už byl docela sranda, byli jsme rozdělení do týmů podle zemí, kam jsme měli jet společně s inboundy, studenty kteří byli na výměně v Česku. Podařilo se nám vyhrát, což se týmu Brazilců už dlouho nepodařilo. Stala se ještě jedna zajímavá věc a to, že cestou tam náš vlak z Ostravy dostal zpoždění, jako obvykle, a tudíž jsme nestihli přestup. A tak trochu z obavy a trochu z drzosti jsme volali panu Barákovi, našemu velkému šéfovi, že přijedeme pozdě, a taky jsme mu koupili v Kauflandu malý dáreček.

Tak to je náš malý dáreček

Nicméně tohle byla moje cesta s Rotary v Česku, která nebyla vůbec špatná, sem tam sice nudná, občas jsem trpěl spánkovým deficitem, ale potkal jsem spoustu zajímavých lidí a udělal si spoustu nových kamarádů, naučil se nové věci a rozhodně si změnil život minimálně na příští rok, ne-li na vždy.

PPS: Číslo tři je ještě celkový počet Orientation meetingu, které proběhly v Česku

Vytvořit váš web na WordPress.com
Začínáme